LEGENDA: Sv. Vít, mučenník r. 300

Památka sv. Víta, Modesta a Krescencie jest v Církvi velmi stará a slavná; ale zprávy o životu a smrti jejich jsou velmi nejisté. Sv. Vít pocházel z rodu vznešeného na ostrově Sicilském v Mazaře. Jeho otec Hylas byl sice lítým pohanem; ale Vít řízením Božím co útlý pacholík světlo pravé víry poznal a přijal. Mělť totiž za kojnou a chůvu Krescencii, o níž Hylas nevěděl, že by byla křesťankou; a ta i manžel její Modestus snažili se všemožně v útlé srdce svěřeného jim pacholíka símě víry křesťanské zasíti a bedlivě pěstovati. A Bůh požehnal svaté práci jejich; neboť pacholíček stal se vzorem mravnosti, a milost Boží byla s ním, a když dvanáctého roku dosáhl, vidělo se na něm, že má moudrost věku dospělého a že jest dokonalý křesťan. I nemohlo zůstati tajno otci, že syn se přiznává k víře jemu tak protivné, od něho opovrhované. Povolav ho tedy domlouval mu všemožně, aby se víry křesťanské odřekl a jako otcové modlám se klaněl. Ale mládeneček maje mysl v Bohu utvrzenou odpověděl řka: „Žádné protivenství, buď si sebe větší, nevyrve lásku k Pánu Ježíši ze srdce mého.“

Tou řečí rozhněval se otec velice, trýznil pacholíka a konečně u vladaře Valeriana ho obžaloval, že se bohům vlasteneckým rouhá. Valerian domnívaje se, že mládence několika slovy k poslušnosti přinutí, hrozil mu tresty, jakovými se dětem hrozívá; ale jak se podivil, když Vít odpověděl, že raději všeliké muky, ba i bolestnou smrť snese, než aby zapřel pravého Boha. Na ta slova dal ho Valerian ukrutně bičovati; že však Vít na celém těle sedraný a zkrvácený Ježíše Krista za pomoc a posilu prosil: zastyděl se vladař, že od chlapce přemožen byl, a poslal ho opět k otci nazpět.

Teď ho pokoušel otec, ukrutný Hylas, způsobem novým, právě ďábelským. Připravil mu totiž rozličné rozkoše a veselí a zřídil, aby bujné děvky před očima jeho rozličné tance prováděly a tělesnost jeho dráždily; ale sv. mučenník zavřev oči modlil se, a nestydatá ženská, která ho měla svésti, konečně vyznala, že není možná. Když se to nepodařilo, rozsápal se nelidský otec na nevinného mládence v míře největší a trýznil ho tak velice, že Modestus a Krescencia v zvnuknutí Božího uzavřeli, tajně ho z domu otcovského odvésti a dalšího mučení zbaviti. Vít vstoupil s vychovateli svými na loď a plavil se bez odporu do Vlach, kdež přistáli šťastně všickni v nynějším Neapolsku na předhoří, které se až podnes slove „předhořím sv. Víta.“

Žádného pokoje však nenalezli. Neboť jsouce plní Ducha sv. zvěstovali také obyvatelům v těchto krajinách víru spasitelnou, a pro svatý život a mnohé zázraky, které se na přímluvu sv. Víta staly, povstali proti nim ihned nepřátelé jména Božího, a netrvalo dlouho, a již rozkázal císař Dioklecián, právě v těch krajinách meškající, je svázati a na soud pohnati. Dioklecián myslil nejprvé, že mládenečka sliby a lahodnými řečmi přemluví, aby se víry Kristovy odřekl; ale shledav, že slova pochlebná do srdce jeho nevnikají, kázal, aby s pěstouny Modestem a Krescencií těžkými řetězy byli spoutáni a do tmavého vězení uvrženi, doufaje, že snad tak statečnost jejich se oblomí.

Ale tito Svatí pevně stáli u víře neviklajíce se, a žalář zazníval chvalozpěvy jejich. Vida císař, že ani tímto spůsobem k žádnému cíli nepřijde, odsoudil všecky tři k zápasu s lítou zvěří, a aby na smrti jejich pásti se mohl, sám osobně na bojiště se vydal. Nesčíslné množství diváků se sešlo. I pravil císař: „Uvidím, zdali Bůh váš moci bude vás z ruky mé vytrhnouti.“ Načež sv. Vít odpověděl, „že Pán Ježíš dovede, skrotit lvy jeho. Tak statnou odpovědí na nejvýše rozdrážděn přikázal ve vzteku svém císař, aby na ty ss. mučenníky vypuštěn byl lítý lev; ale lev, jehož řvání lid se děsil, lehl si jako tichý beránek k nohoum jejich! – Tu naplnili katané kotle olovem a smolou, rozdělali pod nimi oheň, a když vše klokotem se škvařilo, hodili do něho Víta nahého i pěstouny jeho. Však jako někdy tři mládenci v ohnivé peci chválu Boží prozpěvovali, tak podobně tento svatý trojlístek činil. Konečně pak, když lid nemoha déle na ukrutnost tuto dívati se reptal, a bylo k obávání, aby se nezbouřil, nataženi jsou na skřipec, až jim vnitřnosti vylezly. Při tom neustále se modlili, až vypustili ducha r. 303. – Sv. Václav dostal rameno sv. Víta od císaře Jindřicha I. v Erfurtě a vystavěl pod tímto jménem chrám Páně na nynějším hradě Pražském; císař Karel IV. ale dostal r. 1355 ostatní svaté tělo téhož mučenníka Božího a vystavěl na tomtéž místě slavný chrám Páně, na kterém se za velikým oltářem ve zvláštním oltáři podnes tyto drahé ostatky uctivě chovají. Sv. Vít vypudil znamením sv. kříže ďábla z dcery císaře Diokleciána a tímže znamením uzdravil bolest na očích otce svého. Úcta jeho rozšířena jest zvlášť v Bavořích a v Čechách, a vzývají ho proti padoucí nemoci (Beitstanz).

Vyobrazuje se sv. Vít co květoucí pacholík, vedle něho vřící kotel; také se vyobrazuje s kohoutem nebo vlkem.

Modlitba.

Propůjč nám, prosíme, Pane! na prosbu ss. mučenníků svých Víta, Modesta a Krescencie, nesmýšleti pyšně, nýbrž v milé Tobě pokoře prospívati, abychom tím, co je zlého, pohrdajíce, to, co jest pravé, s ochotnou radostí vykonávali. Skrze Ježíše Krista. Amen.