Legenda: Sv. Vácslav, vzor všeliké cnosti
Sv. Vácslav, vzor všeliké cnosti
Sv. Vácslav byl syn Vratislava, knížete českého a Drahomíry, kněžny pohanské. Aby ho snad matka nevychovala v pohanství, nařídil otec ve vůli poslední, aby od báby, sv. Ludmily, vychován byl. Tato Světice opustila dvůr a odešla se svým svěřencem na osamělý hrad Tetin, a tam ho vychovávala ona a kněz Pavel Kaich, jehož sv. Methud do Čech pustil. Jsa vtipným a učelivým prospíval Vácslav u všeliké cnosti, an zatím bratr jeho, chovanec Drahomířin, stal se hrdým a žádostivým panování.
Když Vratislav zemřel a Vácslav trprv osmnáct let čítal, měla Ludmila panovati, ažby dospěl Vácslav. Než Drahomíra nechala Ludmilu uškrtit na Tetině, a začala sama panovati, ale ovšem velmi nemoudře. K tomu popudila na sebe německého císaře Jindřicha I., jenž s vojskem až k Praze přitáhl. Tu Vácslav, ač teprv dvácetiletý sám ujal se vlády a nepříteli v ústrety vyšel s vojskem. Dříve však, než-li se boj započal, rozmluvy osobní mezi čtyřma očima s císařem sobě vyžádal. A tu hledě nepříteli tváří v tvář pravil: „Císaři! Proč přicházíš po nepřátelsku s plenem, vraždou a ohňů požárem do dědictví mého, an já a lid můj v ničem neublížili jsme tobě? Knížatům křesťanským nesluší, jednati takto! Jsi-li potřeben našeho chleba, našeho dobytka, našeho stříbra, dáme tobě! Pročbychom na jatky a k zabíjení vodili nevinný lid svůj?“ A císař, řečí takovou zahanben, upustil od boje a spokojil se malým poplatkem a ze země odešel, jsa od toho času sv. Vácslava ctitelem a přátelem nejvroucnějším.
Jak mile zjednal zemi pokoje, bylo péčí jeho, aby se víra Kristova v zemi zakořenila a rozšířila. Stavěl chrámy, povolal do země kněze a řeholníky, základu chrámu sv. Víta položil; sám vše pohodlí sobě odpíral, jen aby lidu sloužiti mohl. Na zapřenou procházel knížectví své kříž na kříž, jak se lid má, se doptával a o všem na vlastní své oči se přesvědčoval. Dle toho vydával moudré zákony, aby bylo všudy dobře. Denně do kostela chodil, někdy sám knězi ministroval, chléb a víno k sv. oběti sám rád připravovával. Jsa v zemi nejpřednější, mnoho ze sebe nedělal, nýbrž ku každému laskavě mluvil; do temných žalářů chodíval a vězně těšil; zvláště dítky a duchovní osoby z poroby na svobodu vykupoval, vdovám a sirotkům ubližovati nedal, ba sám do nejnižších chaloupek pomoc přinášel! Na sněmu Vyšehradském před shromážděnými stavy vší země potomky bratra svého Boleslava za dědice koruny vyhlásil, sňatku manželského proto se odřeknuv, aby Bohu a lidu svému všecken život svůj obětovati mohl.
Někteří čeští vládykové nebyli s ním spokojeni. Zdálť se jim býti více mnichem než-li panovníkem; neměli ho rádi, že více času ztrávil v kostele a na modlitbách než-li v společnosti jejich při kvasech, honbách a radovánkách; oni měli žluč, že tuze kněžím přál a důchody na věci duchovní obracel. Žluč šlechty sdílela i matka i bratr jeho. Proto sv. Vácslav v noci své pobožnosti vykonával, jen aby jim na očích nebyl a jejich zlost tím nepopouzel. Nicméně konečně bratr jeho uzavřel, sprovodit ho z cesty k trůnu a ze světa. Brzo se naskytla příležitost k provedení úmyslů prokletých. Boleslavovi narodil se syn – i požádal bratra Vácslava za kmotra. Vácslav s radostí přijal pozvání takové; neboť syn bratrův měl spolu býti synem jeho a dědičem koruny české. S veselou tváří, nic zlého netuše, pospíchal Vácslav do Boleslavy na hrad bratra svého: zulíbal bratra, zulíbal novorozeňátko, při křtu na rukou je drže skropil slzou lásky strýcovské, a korunu svou do vínku mu vložil. A nad touto láskou, nad touto upřímností, které srdce nemělo by se ohnouti? Den na to v pondělí dne 28. Září 935, když zvoněno na jitřní, pospíchal sv. Vácslav do kostela. Ve vratech potkav Boleslava, pochválil ho, že ho včera dobře uhostil. Tento pak tasiv meč, ťal ho do hlavy řka: „Tak tě chci dnes lépe častovati.“ - Vácslav silnější jsa, vyrval mu meč z ruky, a dí: „To ti Bůh odpusť, bratře!“ – Když však Boleslav, jakoby sám měl vražděn býti, o pomoc volati počal, přiskočili služebníci jeho a obořili se zuřivě na Vácslava, jenž již raněný utíkaje do chrámu ve dveřích za kruh se chytil, a mečem Hněvsovým probodnut na zem sklesnul. Zvučné chvalozpěvy měšťanů svatých uvítali mučenníka Božího a věnec mučennický stavěli andělé na hlavu jeho. Hned po smrti za Svatého byl ctěn, a česká i moravská země ctí ho za patrona velikého a mocného.
Boleslav, vzor kajícnosti.
Těžce kles Boleslav; ďábel ctižádosti, nezřízená touha po vládě nade vší zemí učinila jej vynníkem krví bratrovou, ano těžce klesl Boleslav; ale hbitě a bez odkladu povstal od viny, a na perutích kajícnosti povznesl se k životu novému, ponapravenému. Slovo poslední bratrovo: „To ti Bůh odpusť, bratře!“ co ostrý šíp prohnalo srdce Boleslavovo, šupina zatvrzelosti spadla mu s duše, a svědomí hrůzou probuzené počalo jej šlehati bičem předhůzek traplivých, tak že jako Kain, nestále z místa na místo těkal, nikdo pokoje, nikde nemoha nelézti útěchy. Jedině víra sv., srdcí raněných léčitelka, tato zbouřeného svědomí kojitelka, víra sv., která učí, že jest milosrdenství Boží větší než-li hřích celého světa, tať jedině uchránila Boleslava od zoufalství. Víra ta naučila jej doufati, že i bratrovrah pro umučení Krista a lítost odpuštění od Boha dochází; a požehnaného paprsku naděje této uchopil se Boleslav oběma rukama, a započal život, jakovýmž hněv Boží se krotí a odpuštění na Hospodina se vyjednává.
První tedy skutek Boleslava kajícného byl ten, že tělo sv. Vácslava, na Boleslavi tajně pohřbeného, vyzdvihl, a na hrad Pražský s velikou slávou a poctivostí je převezl. Prostovlas a bos, v rubáši žíněném, a provazem přepásán, kráčel Boleslav, co veřejný kajícník za rakví bratrovou; v kostele sv. Víta na hradě Pražském přede vším lidem hřích svůj s pláčem hořkým vyznával; a obejmuv rakev náručím se chvějícím bratra za odpuštění a Boha za milosrdenství slzavě prosil. I bylo pohnutí všeho lidu nad lítostí Boleslava takové, že mu s pláčem poddaní odpouštěli a poslušnost a úctu, jako knížeti svému, slibovali a přísahali.
A nyní započal Boleslav vládu zcela a úplně zřízenou za příkladem Václava svatého. Rukou mocnou hájil a šířil křesťanství ve svých zemích, spravedlnost konal přísně, stavěl chrámy, duchovenstvo ctil, potlačených se ujímal a všechno spravoval tak, že opět nad vlastí českou vzešli dnové blazí jako za Vácslava panování. Také mocí a slávou vojenskou zastkvěl se Boleslav. Nejprvé před nátisky císaře německého Otty I. dílem zbraní, dílem pokojnými smlouvami lid svůj ochránil; potom na pokoření lidu uherského, jenž tehdáž v pohanské ještě pitomosti celý svět křesťanský sužoval a hubil, vydatně se přičinil; a posléze mnoho knížat slezských a polských vítězně sobě podmanil. I byla vážnost jména Boleslavova taková, že i z cizích vlastí knížata pře svoje k rozhodnutí jemu předkládali; a moc jeho stála tak pevně, že jej nikoli knížetem ale králem Čechů nazývali národové.
Je-li vychování dítek odleskem spořádanosti rodičů, pak věru! musel i soukromný život Boleslavův býti příkladný. Dva syny a dvě dcery odchoval Boleslav a dočkal se na nich potěšení, jakéhož jen pořídku rodičové se dočkávají. Syn starší Strachkvas, jehož narození vraždou sv. Vácslava bylo poškvrněno, aby spolu za hřích otcův se kál, stal se mnichem a co benediktin dostal jméno klášterní Kristián; a on života zbožností a učeností ozdoben až dotud z těch věků starošedých co jasná hvězda z tmavé noci k nám útěšně zakmitá.
Syn druhý Boleslav po otci nastoupil vládu, a moudrost a vlídnost jeho byla taková, že jej již co pachole nazývali „Boleslavem Dobrotivým.“
Ale ještě památnější a cnotou života výtečnější byly dcery Boleslavovy. Starší Milada stala se první abatyší v panenském klášteře u sv. Jiří na hradě Pražském a za živa za Svatou byla jmína. Druhá mladší Dobrovka, krásou a cností stejně pověstná, provdala se za polského knížete Mečislava, stala se apoštolem Polska, nebo tak dlouho přimlouvala muži, až on i lid křest sv. přijal!
Jako vladař, jako otec stejně šťastným, stejně velikým byl Boleslav. Čechové jež žehnali, národové cizí mluvili o něm s úctou, a králové toho věku záviděli jemu. A on, jenž všechno kolem sebe oblažil, on sám jediný nešťastný zůstal a politování hodným. Nic nemohlo vyjasnit ducha jeho; jako Saul chodil malomyslný; 30 let panoval, ale spolu u vnitř dost se natrápil. 1. Máje r. 967. skonal Boleslav a opustil tento svět, aby nad hvězdami z úst Božích odpuštění a od bratra políbení míru přijal.
Modlitba.
O Bože, jenž jsi urozenost sv. Vácslava v slavnější důstojnost proměniti a jej skrze vítězství mučennické k slávě nebeské přivoditi ráčil: uchovej nás na jeho přímluvu ode všeho protivenství a popřej, abychom se s ním v nebi radovali skrze Krista P. našeho. Amen.